Fragment z knihy Umění spolupráce
Jan Zálešák
3.3.1 První dějství Transkultura: akt1
Transkultura: akt1 byla první výstavní prezentací projektu Figura a pozadí.
(560)
Jak již bylo řečeno, výstavě předcházela „studijní cesta“
(5) (ve skutečnosti to
bylo několik kratších dílčích cest) do zemí severní Afriky, během níž umělci
navazovali kontakty, shromažďovali obrazovou dokumentaci a „vzorky“
místní kultury. Už během této cesty se rozhodli doplnit expozici v Atriu
MG o artefakty z českých veřejných i soukromých sbírek,
(562) jež jsou místem
původu spojeny s některou z pěti navštívených zemí. Při získávání sbírkových
předmětů sehrála důležitou roli autorita pořádající instituce, a té
umělci také využili, když oslovili vybrané historiky, aby zapůjčené předměty
doplnili o popisky osvětlující kontext toho, za jakých okolností se ten který
předmět dostal do české sbírky. Shromážděné muzeálie byly v instalaci doplněny
o vzorky současné materiální kultury, které Grosseová a Alvaer přivezli
ze svých cest – především se jednalo o zvláštní poutače, s jejichž pomocí
řemeslníci u silnic nabízeli svou pracovní sílu.
V Atriu MG tak umělci prvně použili postup spočívající ve využití dvou
paralelních forem reprezentace, který za rok zopakovali v krakovské galerii
Bunkier Sztuki na výstavě Figura a pozadí (Figure and Ground). Ovšem
zatímco v Krakově doprovázely expertní texty obyčejné předměty shromažďované
během „studijních cest“, v Brně byly popisky připojeny ke sbírkovým
předmětům, kterým se již dostalo nějakého institucionálního posvěcení
(byly uznány za dostatečně hodnotné nebo alespoň zajímavé k tomu, aby se
staly součástí nějaké sbírky). Alvaer s Grosseovou tuto institucionální selekci
zviditelnili a nenápadně tak odkryli arbitrárnost mechanismů stojících
v pozadí vytváření (muzejních) sbírek.
(563) Příchuť institucionální kritiky, kterou
instalace v Atriu MG obsahovala (zviditelňovala institucionální rámec,
v němž vzniká reprezentace určité kultury), můžeme interpretovat jako
místně specifický aspekt výstavy – jako reakci na fakt, že projekt byl prezentován
právě v muzeu umění. Připomeňme, že celková koncepce projektu
Transkultura zahrnovala téma Druhého, multikulturalismu a globalizace.
560 Transkultura: akt1, Atrium Moravské galerie v Brně, 13. 10. – 3. 12. 2006.
561 Jako „studijní“ svou cestu označili sami autoři v katalogovém textu.
562 Získány byly například stereografie ze sbírek brněnského Technického muzea, fotografie
archivu cestovatelů Zikmunda a Hanzelky, uloženého v Muzeu jihovýchodní Moravy ve
Zlíně, severoafrické artefakty ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie
v Brně a Náprstkova muzea, přírodniny z Národního muzea v Praze a ukázky z entomologických
a botanických sbírek Moravského zemského muzea.
563 I když logika výběru sbírkových předmětů podléhá již existující taxonomii, konkrétní
badatelská (antropologická, zoologická, geologická…) praxe je ovlivňována subjektivními
motivacemi i vnějšími, hospodářskými nebo politickými vlivy. Například v období
socialistického Československa byly badatelské aktivity směřovány do těch zemí severní
Afriky, s nimiž režim udržoval přátelské vztahy.

A oblast severní Afriky přímo vybízí k práci s nějakými up‑to‑date
politickými
tématy. Namísto toho zvolili Alvaer s Grosseovou (sebe)kritickou reflexi
toho, jak se formuje obraz určité kultury nebo regionu prostřednictvím sbírkotvorné
činnosti jakéhokoli druhu. Transkultura: akt1 tak odpovídá dnes
již hluboce zažitému přesvědčení o ukotvení moci v diskursu, respektive
o tom, že akty klasifikace, kategorizace a hodnocení – ať už tvoří součást
etnografického, antropologického či umělecko‑historického
výzkumu – jsou
součástí mocenského rozměru institucí, jako jsou akademická výzkumná
pracoviště nebo muzea (umění).
Jesper Alv aer a I sabela Grosseov á, Vzájemné fotografování v alžírské ZOO, součást
materiálu shromážděného v rámci přípravy výstavy Transkultura: akt1, 2006,
foto: archiv autorů
Jesper Alv aer a I sabela Grosseov á, Pohled z okna hotelu Avion v Brně, kde byli
ubytovaní afričtí participanti výstavního projektu Transkultura: akt1, 2006,
foto: archiv autorů
Expozice v Atriu Moravské galerie byla ovšem pouze jednou částí projektu
Transkultura: akt1. Byla to zřejmě především jeho druhá část, která
motivovala kurátora Petra Ingerleho, aby v tiskové zprávě k výstavě napsal:
„Spíše než o tradiční monografickou přehlídku se jedná o rozsáhlý sociologický
a sociálně laděný projekt, který v mnoha směrech překračuje tradiční
představu o institucionalizovaném uměleckém provozu.“ Sociální rozměr
projektu byl nepochybně obsažen v rozhodnutí Alvaera a Grosseové pozvat
jednoho člověka z každé z pěti zemí, které v severní Africe navštívili. Během
cest se pochopitelně setkávali s místními obyvateli, a to nejen s prodavači
ovoce a zeleniny, různých suvenýrů a služeb. Od počátku byl součástí cesty
do severoafrických zemí záměr vyhledávat jejich obyvatele, kteří mají nějaké
zkušenosti s emigrací do Evropy, a zaznamenávat jejich zkušenosti formou
internetového blogu. I když z tohoto záměru nakonec sešlo, setkávali se
umělci s lidmi různých kulturních profesí, rozhodnuti, že některé z nich
pozvou, aby mohli prezentovat své zkušenosti (formou besed, prezentací
filmů nebo textů) přímo v Brně a v České republice.
Pozvání pěti obyvatel severoafrických států mělo jednoduchý cíl. Neukazovat
„transkulturu“
(564) pouze z odstupu jako fenomén ke studiu, ať už
vědeckému nebo uměleckému, ale zpřítomnit ji, nechat ji odehrávat se
přímo v rovině každodenní osobní zkušenosti všech zúčastněných. A tím
nemyslím pouze Karimu Zoubir, Ahmeda Abdiho a Walida Tayau, kteří do
Brna nakonec přijeli,
(565) ale také ty, kdo se na průběhu jejich pobytu v České
republice podíleli, a návštěvníky série besed a prezentací, jež se odehrály
v Brně a v Praze. Hlavní role v organizování pobytu zmíněné trojice se ujali
Grosseová s Alvaerem. Na dobu trvání výstavy se přestěhovali do Brna
a svou přítomností představovali jakousi základnu pro různorodé aktivity,
jež zahrnuly i několik besed na vysokých školách nebo v galeriích, projekce
filmů Karimy Zoubir nebo přehlídku tuniské kinematografie v brněnském
klubu Fléda s Walidem Tayaou. Prostřednictvím veřejné výzvy
(566) oslovili
také české dobrovolníky a sponzory ochotné spolupracovat na projektu.
Tato druhá, participativně laděná část Transkultura: akt1, související
s pobytem zmíněné trojice v České republice, je snad nejhůře uchopitelným
místem celého dlouhodobého projektu. Její návaznost na globální zadání
564 Výše popsaný stav prolínání kultur ve světě, který se sice stal „globální vesnicí“, ale v žádném
případě v něm nezmizely hranice a bariéry, jejichž překročení se může stát osudové.
Srov. Fahim AMIR, „Ošidné umění hraničních režimů – (nové) uspořádání míst a mas“,
in: ALVAER – GROSSEOVÁ – INGERLE, Transkultura: akt1, s. 13–14.
565 Alvaerovi a Grosseové se nakonec nepodařilo do Brna dostat všechny zamýšlené hosty
(důvody byly jak na straně pozvaných, tak na straně administrativy – naprostou neochotu
porozumět záměru projektu projevil konzulát v Egyptě).
566 Zveřejněna na webových stránkách Moravské galerie v Brně, v brněnských denících
a v časopise Umělec.

Transkultury i na výstavu v Atriu MG je jasná. Dráždivý je ovšem její charakter
„obyčejné“ životní zkušenosti, ať už nabývané v rovině interpersonálních
vztahů, nebo v každodenní konfrontaci s odlišným kulturním prostředím.
Popřen je tady jeden ze základních mechanismů uměleckého světa, a to
vytváření artefaktů, nebo alespoň umělecké dokumentace. To, co zůstává,
je zvnitřnělý prožitek, vzpomínka, vyprávění, a snad i jakýsi mýtus, který
se může časem vytvořit. Tuto část Transkultura: akt1 můžeme zařadit do
kontextu „vztahového umění“, jehož matérií jsou právě „situace“, plně přístupné
pouze těm, kdo se jich účastní.
3.3.2 Druhé dějství. Figura a pozadí
Jak jsem se zmínil již v úvodu této případové studie, všichni umělci zahrnutí
do projektu Transkultura se postupně prezentovali samostatnou výstavou
v Krakově. Isabela Grosseová a Jesper Alvaer výstavou nazvanou Figura
a pozadí
(567) do značné míry navázali na výstavní část brněnského projektu
Transkultura: akt1, představenou v Atriu MG. Také v Krakově byly předmětem
výstavy „vzorky“, shromážděné během cest po okrajových oblastech
567 Figure and Ground, kurátorky Anna Smolak a Magdalena Ujma, Krakov: Bunkier Sztuki 6.
7. – 2. 9. 2007.

Evropské unie, které už před výstavou v Bunkier Sztuki zahrnuly rovněž
oblasti jihovýchodní, východní a severovýchodní Evropy. Tentokrát se
jednalo především o základní potraviny, jež nevyžadují žádné sofistikované
zpracování (brambory, olej, jahody, artyčok…), a regionální speciality,
včetně řemeslných výrobků – tedy všechno to, co bezprostředně souviselo
s danou lokalitou, bylo v ní vyprodukováno, a proto slouží také jako výraz
místní kultury. Zároveň to byly věci, které šly koupit přímo u silnice nebo na
trhu. Reprezentují tedy obchod odehrávající se mimo rámec globalizovaného
trhu (v němž jsou pozice silných a slabých hráčů jasně určeny), založený
na otevřenějším vztahu mezi prodávajícím a kupujícím. Různorodé předměty
byly vystaveny spolu s komentáři oslovených odborníků, přeloženými
vždy do jazyka země, odkud ten který produkt pocházel. Odborníky na
jednotlivé komodity hledali umělci po celém Polsku. Pozoruhodné bylo,
že i když se jednalo o specialisty, většinou se jejich znalosti úzce vázaly na
výskyt určitého fenoménu v Polsku – například odborník na chřest většinu
svého komentáře věnoval popisu rozdílu mezi chřestem pěstovaným v Polsku
a chřestem, který Alvaer s Grosseovou přivezli z Gruzie. Podobný charakter
vymezování určité esenciální odlišnosti měly i další expertizy a tento
jejich charakter tak doplňoval celkové vyznění projektu rozvíjeného kolem
tématu kulturní odlišnosti. Výstava tak zahrnovala různé vrstvy kulturního
jazyka – „lidovou“ vrstvu tvořenou přivezenými předměty,
(568) s níž kontrastovala
vrstva vzdělanosti a vysoké kultury reprezentovaná odbornými texty.569
568 Přivezené předměty mohly být s přesunem do galerie vnímány jako readymade, přitom ale
zůstávaly v pozici autentických „obyčejných věcí“ reprezentujících určitou kulturní praxi.
(569) Tento postup se podobá nejen tomu, který umělci uplatnili v Moravské galerii. Možná ještě silněji se do něj promítá starší Alvaerův projekt, nazvaný Up to Date (2005–2006),
realizovaný na Slovensku (nejprve v Trnavě a pak v Bratislavě). Také on byl založen na
konfrontaci odlišných jazykových kódů – subjektivního popisu určitého prostředí (architektury)
obyčejnými lidmi a expertního popisu téhož prostředí v podání architektů.
Výstavu Figura a pozadí zakončila aukce moderovaná známým polským
režisérem, žurnalistou a kulinářským kritikem Peterem Bikontem. Vyvolávací
ceny začínaly na jednom zlotém a předem bylo ohlášeno, že výtěžek
aukce bude věnován prodavači jahod Mustafovi Laakaouimu, zachycenému
na jednom ze snímků z Maroka.
(570) Aukce byla logickým vyvrcholením cesty,
jejíž „výzkumná metoda“ spočívala v jednoduchých aktech nakupování,
shromažďování a směny. Jako otevřená byla ponechána otázka, co vlastně
kupci v aukci získali. Byly to skutečně jenom seschlé potraviny a plastové
lahve s podivným obsahem? Nebo to byla umělecká díla – „nalezené objekty“,
povýšené autentickým zapojením do uměleckého projektu na pozici
uměleckých děl? A kdo si smí případnou nadhodnotu získanou přesunem
z jednoho (pouličního) trhu na druhý (umělecký) nárokovat? Závěrečná
aukce tak k významovému poli dlouhodobého projektu Grosseové a Alvaera
přidala nová témata, týkající se ekonomického profitu, instrumentalizování
obyčejných lidí a role osobní angažovanosti, respektive autenticity.
3.3.3 Třetí dějství. Figura a pozadí podruhé
I když bylo předem řečeno, že výtěžek aukce půjde za prodavačem jahod,
neměli Grosseová s Alvaerem jasno v tom, jak by se taková transakce měla
odehrát, ani v tom, jestli se takový akt předání stále ještě odehrává v hranicích
umění, nebo už je jen otázkou osobního neuměleckého gesta.
(571) Jako
příležitost k nalezení odpovědí na tyto otázky se ukázala otevřená výzva
k podání projektů pro Paralelos – doprovodný program bienále Manifesta 8
(2010). Projekty prezentované v rámci Paralelos měly být vázány na region
Murcia, charakteristický svou polohou na „okraji“ Evropy a blízkostí
k severu afrického kontinentu, odkud do Evropy proudí migranti z celé
Afriky. Organizátoři zdůraznili několik stěžejních bodů, které měly projekty
zahrnuté do Paralelos naplnit: „Paralelos hledá v rámci bienále vlastní
identitu a jeho koncepce se zaměřuje na čtyři hlavní cíle: na udržitelnost
projektů, mezioborovost, místně specifický charakter projektů a jejich přístupnost
širokým vrstvám místních obyvatel.“ V první propozici projektu,
570 Rozhodnutí věnovat výtěžek právě tomuto prodavači jahod bylo v zásadě arbitrární.
Mustafa Laakaoui byl jedním z prvních, s kým se Grosseová a Alvaer v severní Africe pustili
do směnného obchodu, jeho fotografie pak měla v polské prezentaci projektu výsadní
postavení; byla použita na tiskových materiálech atp.
571 Toto tvrzení se opírá o rozhovor s Isabelou Grosseovou a Jesperem Alvaerem z 1. 8. 2011
(v archivu autora).

který Jesper Alvaer s Isabelou Grosseovou nazvali Figura a pozadí podruhé
(Figure and Ground Revisited), zdůraznili především zájem o ekonomii směny,
jež procházela napříč celým dosavadním průběhem projektu, a projevili
přání dotáhnout do konce symbolické gesto předání peněz. Přesun
poslední fáze projektu z kontextu regionálních středoevropských galerií
k celoevropské instituci, jakou putovní bienále Manifesta představuje, znamenal
mimo jiné nový, nezamýšlený příspěvek k tématu ekonomie, které
Grosseová a Alvaer ve svém návrhu pro Paralelos zdůrazňovali. Zatímco výtěžek aukce v Bunkier Sztuki, jejž chtěli umělci předat prodavači jahod,
činil asi 200 €, na realizaci projektu Figura a pozadí podruhé získali příspěvek
3000 €.
Aby našli Mustafu Laakaouiho, vydali se umělci podle mapy, v níž si
v roce 2006 zaznamenávali místa, na kterých kupovali různé produkty, prezentované
později na výstavách v Brně a Krakově. Na stejném místě se jim
jej ale nalézt nepodařilo. Přes jiné prodavače se však dostali k Mustafovu
bratrovi a ten jim řekl, že Mustafa nyní žije asi o 500 km dále do vnitrozemí,
nedaleko Marakéše, a pracuje na rodinné olivové farmě, kde je jediným
zaměstnancem. Po telefonickém rozhovoru se za ním umělci vydali a na farmě
se jim dostalo vřelého přivítání jako Mustafovým přátelům (přitom první
setkání v roce 2006 trvalo jen několik minut). V Maroku byly právě svátky,
na farmě se sešla širší rodina a celé setkání se tak odehrávalo ve velmi pohostinné
atmosféře. Třetí večer už Grosseová s Alvaerem museli prozradit, o co
jde; že do Maroka přijeli s daným úkolem a že to nebyla jen bláznivá snaha
opět vidět někoho, s kým se před čtyřmi lety krátce potkali. Během závěrečné
společné večeře Alvaer Mustafovi stručně vysvětlil, proč přijeli, a nabídl
mu oněch 200 €. Ten se nejprve bránil, nakonec si je ale přes protesty musel
vzít. A když na to došlo, strčil si zkrátka peníze do kapsy a s večeří se pokračovalo
dál, jakoby se nic nestalo. Toto krátké, docela obyčejné a lidské gesto
svým způsobem uzavřelo složitou hru, do které Alvaer s Grosseovou zapojili
několik galerijních institucí.
V rámci Paralelos měli umělci mimo jiné za úkol najít si místo pro prezentaci
projektu. Alvaer a Grosseová nakonec vybrali restauraci Venta el Puerto
2 u dálnice mezi Murcií a Kartagenou. Zaujalo je místo, kuchyně i to,
že podnik vedl mladý pár. Vysvětlili majitelům svůj záměr, který spočíval
v tom, že by se jejich restaurace stala součástí mezinárodního bienále, přičemž
jejich role by se nijak zvlášť nevymykala obvyklému režimu – byli by
hostiteli.
Návštěvníci bienále, kteří se chtěli dozvědět něco o projektu Figura a pozadí
podruhé, museli nejprve projít jakousi zkouškou. O tom, že Venta el Puerto 2
je jedním z míst, kde se odehrává paralelní program Manifesty, se mohli dozvědět
z informačních materiálů. Když přišli dovnitř a začali se ptát, kde by projekt
mohli vidět, starali se o ně zaměstnanci restaurace nejdříve jako o běžné
hosty, a s ujištěním, že jsou na tom správném místě, jim nabídli kávu, čaj
nebo něco k jídlu.
(572) Teprve těm, kdo toto pohostinství přijali (a během pití
či jídla už možná někteří mohli začít přemýšlet, jestli právě to není podstata
572 Konzumaci návštěvníků bienále hradili Alvaer a Grosseová z přiděleného rozpočtu. Toto
rozhodnutí znamenalo nejen další způsob artikulování ekonomických vztahů, které se táhlo
napříč celým projektem, ale i jistou míru osobního rizika v případě, že by byl výsledný
účet hodně vysoký.

projektu), byla nabídnuta možnost podívat se na video uložené na iPadu.
(573)
Podle Isabely Grosseové bylo video jakousi „vizuální básní“, zároveň ale nabízelo
zhuštěnou dokumentaci a vysvětlení toho, co prezentaci v dané restauraci
předcházelo (video obsahovalo například krátkou sekvenci z předání peněz
Mustafovi). Celá „konstruovaná situace“ v restauraci Venta el Puerto 2 fungovala
jako filtr – podtrhovala důležitost zvoleného místa a „transakce“ spočívající
v akceptování nabídnuté služby, jež se v něm odehrála, pro porozumění
podstatě projektu. Zároveň zajišťovala narušení standardního modelu distancovaného
diváctví a posouvala tak diváka blíže k roli účastníka projektu.
3.3.4 Analýza projektu
V dlouhodobém projektu umělecké dvojice Isabely Grosseové a Jespera
Alvaera Figura a pozadí se spojují obě oblasti, jimiž se v této studii zabývám
– „horizontální“ umělecká spolupráce i participativní přístup, zahrnující
„obyčejné lidi“ do realizace projektů způsobem, který z jejich spoluúčasti
dělá integrální součást výsledného díla. Jak už jsem se zmínil výše, umělecká
573 Po zhlédnutí videa měli diváci možnost prostřednictvím textového komentáře nabídnout
autorům zpětnou vazbu. Výstupem bylo asi dvacet stran rukopisného textu; autoři plánují,
že by se po přeložení mohl stát součástí plánovaného katalogu k Paralelos Manifesta 8.

spolupráce Grosseové a Alvaera je charakteristická tendencí vracet se opakovaně
k projektům, jež původně vznikaly „na jedno použití“, což je způsob
práce odpovídající kurátorským zadáním v rámci velkých výstavních
projektů, jakými byly zde zmiňovaná Transkultura nebo Manifesta 8. Způsob
„práce na klíč“, tj. takový, kdy umělec na výstavě není prezentován již existujícím
dílem, ale vytváří projekt přímo ve vztahu k vymezenému tématu
nebo konkrétní lokalitě, není charakteristický pouze pro umělecká bienále,
ale obecně také pro místně specifické projekty, jimiž se ve studii Jedno místo
za druhým. Místně specifické umění a identita místa zabývá Miwon Kwon.
(574)
V kapitole 1.2 jsme se zastavovali u její koncepce, podle níž místní specifičnost
umění není dána pouze vztahem k nějakému „fyzickému“ místu, ale
také k instituci nebo nějaké diskursivní formaci.
Vezměme si příklad projektu O tropické přírodě (On Tropical Nature, 1991)
Marka Diona. Kwon identifikuje čtveřici míst, která jsou pro jeho interpretaci
zásadní. Prvním místem byla neobydlená část pralesa poblíž ústí řeky
Orinoco, kde umělec tři týdny tábořil a během této doby sbíral různé vzorky
– ptačí pera, houby, hnízda nebo kameny.
(575) Na konci každého týdne je
574 KWON, One Place After Another.
575 Mark Dion ve svých projektech opakovaně „napodobuje“ činnosti různých badatelů –
entomologů, botaniků, paleontologů apod. Tato nápodoba má jednoznačný účel – reprezentuje
moderní (evropskou) vědu, která si vzala za úkol objektivní popis světa; stala
se však přitom také velmi účinným mocenským nástrojem a vědecké výpravy dnes nelze vnímat odděleně od imperialistických snah evropských mocností. Právě k těmto skrytým
rozměrům vědeckého bádání, které je veřejnosti nejčastěji zpřístupněno v instituci muzea,
Dion odkazuje nejen svými pracovními postupy, ale také charakteristickými instalacemi,
které reinterpretují estetiku muzejních expozic.
uložil do přepravek a odeslal na druhé místo, do Sala Mendosa, jedné ze
dvou výstavních institucí v Caracasu, kde byl projekt představen. V galerijním
prostoru pak byly vzorky vystaveny tak, jako by se jednalo o umělecká
díla, a staly se součástí dalšího místa – kurátorského rámce tematické
skupinové výstavy. „Čtvrté místo, ačkoli nejméně materiální, bylo tím, vůči
kterému Dion zamýšlel trvalý vztah. O tropické přírodě se mělo stát součástí
diskursu dotýkajícího se kulturních reprezentací přírody a globální environmentální
krize.“
(576)
Vidíme, že místní specifičnost Dionova projektu má hybridní charakter
– každé z míst, na které je realizace projektu navázána, od pralesa až po diskursy
muzea a environmentální politiky, přispívá k jeho celkovému významu.
Podobné je to i u projektu Figura a pozadí. Jednotlivé země, kterými
umělci během své cesty projeli, konkrétní místa a instituce, v nichž byl projekt
prezentován, i jeho celkové vztažení k tématům globalizace a kulturní
reprezentace identity, to všechno zde má své nezastupitelné místo.
Podnětný je pro interpretaci projektu Figura a pozadí také text Hala Fostera
„Umělec jako etnograf“.
(577) „Umělec jako etnograf“ je podle Fostera
nové paradigma, které se v umění objevilo v průběhu osmdesátých let minulého
století a strukturálně je podobné tomu, jež vytýčil svým textem „Autor
jako producent“
(578) z roku 1934 Walter Benjamin:
V tomto novém paradigmatu zůstává místem kontroverze převážně buržoazně‑kapitalistická
instituce umění (reprezentovaná muzeem, akademií, vlastním
trhem a médii), její exkluzivní (diskriminující) definice umění a umělce, identity
a komunity. Asociovaný subjekt se ovšem změnil: je to kulturní a/nebo etnický
Druhý, jehož jménem angažovaný umělec nejčastěji vystupuje.
(579)
576 KWON, One Place After Another, s. 29.
577 Foster, „Artist as Ethnographer“.
578 Tato esej je součástí výboru Benjaminových textů: Walter BENJAMIN, Agesilaus Santander,
Praha: Herrmann a synové 1996, s. 151–173. Jestliže Hal Foster mluví o „umělci jako etnografovi“
jako o novém paradigmatu, které navazuje na Benjaminova „Autora jako producenta“,
je třeba připomenout, že předmětem Benjaminovy eseje je postava umělce, který se
identifikuje s potřebami proletariátu (jako třídy spojované s nadějemi na změnu celkového
buržoazně‑kapitalistického
zřízení společnosti) nejen tak, že je tematizuje. Umělci, který
Benjaminovými slovy „sleduje tendenci“, nestačí pouze o problémech proletariátu psát
(nebo je zachycovat v malbách či sochách). Takový umělec je „informující“, a i kdyby stávající
poměry kritizoval, je to kritika planá, jelikož se odehrává uvnitř institucí, které patří
kritizované straně. Benjamin volá po umělci „operujícím“, takovém, který si osvojí nové
způsoby práce, těsně spojené s aktuálními potřebami proletariátu.
579 Foster, „Artist as Ethnographer“, 173.
V souvislosti s úvahami o tomto paradigmatickém posunu si Foster všímá
změn v situovanosti současného umění. Místa, kde můžeme hledat umění,
se mění „od povrchu média k prostoru muzea, od institucionálních rámců
k diskursivním sítím – až do bodu, kdy mnoho umělců považuje stavy
jako touha nebo nemoc, AIDS nebo bezdomovectví za místa pro umění“.
(580)
S těmito posuny v situovanosti umění souvisí analogie mezi uměleckou prací
a mapováním. Dnešní umění podle Fostera „tíhne k sociologii a antropologii
do té míry, že se etnografické mapování instituce nebo komunity
stalo základní formou dnešního místně specifického umění.“
(581) Sociologické
mapování přitom nacházíme už v raném konceptuálním umění; zcela explicitní
bylo například v některých projektech Hanse Haackeho z přelomu
šedesátých a sedmdesátých let.
(582)
Jako jeden ze současných příkladů „etnografického mapování komunity“
uvádí Foster Project Unité (1993) zaměřený na přistěhovaleckou komunitu
žijící ve francouzském městě Firminy ve slavném bytovém komplexu
Unité navrženém le Corbusierem. Jeho komentář k intervenci, kterou na
místě realizovala umělecká dvojice Clegg a Guttmann, je zajímavý ve vztahu
k tomu, jak svůj projekt koncipovali Grosseová s Alvaerem. Clegg a Guttmann
oslovili obyvatele Unité s tím, zda by jim nemohli poskytnout vlastní
kazety s oblíbenými nahrávkami. Kazety opatřené portréty jejich majitelů
pak byly vystaveny ve zmenšeném modelu budovy a diváci si mohli poslechnout
výslednou hudební kompilaci. „Vlákáni do spolupráce, poskytli obyvatelé
tyto kulturní reprezentace jenom proto, aby se z nich staly antropologické
muzeálie. Umělci nijak nezpochybňovali etnografickou autoritu, či spíše
sociologickou povýšenost, obsaženou v této asistované sebe‑reprezentaci.“
(583)
Foster popisuje scénář, podle kterého Clegg a Guttmann ve Firminy
postupovali, jako „typicky kvazi‑antropologický“.
I tady se jednalo o „projekt
na klíč“ – lokalita byla vybrána organizátorem projektu a její obyvatelé
„nabídnuti“ umělcům jako „materiál“ k etnografickému výzkumu. Něco
z Fosterovy kritiky bychom mohli přenést na projekt Figura a pozadí, i když
tu byl výrazný rozdíl v tom, že umělci nepracovali s nějakou apriorně vymezenou
komunitou, ale během svých cest si sami vybírali lidi, kteří v interakci
580 Ibid., 184.
581 Ibid., 185.
582 Profil návštěvníků galerie, bydliště a místo narození (Gallery‑Goers’
Birthplace and Residence Profile,
1969, 1970–1971) představoval ojedinělý projekt „sociální kartografie“. V roce 1969
nechal Haacke v newyorské galerii diváky pomocí červených a modrých špendlíků na mapě
vyznačit místa jejich narození a aktuálního bydliště; o rok později v Kolíně nad Rýnem
pak vystavil čtyřicet metrů dlouhou instalaci na stěně se stovkami fotografií dokumentujících
jednotlivá místa. Profil návštěvníků Documenta 5 (1972), strukturovaný dotazník,
který mohli vyplnit návštěvníci Documenta 5, ještě více připomínal klasické sociometrické
metody.
583 Foster, „Artist as Ethnographer“, s. 196.
s nimi přispěli k naplňování struktury projektu. Sociologickou (nebo antropologickou)
povýšenost, kterou Foster kritizuje, bychom mohli hledat ve
způsobu, jakým v prvních dvou fázích projektu Alvaer a Grosseová nakládali
s artefakty získanými během cest – alespoň dočasně se z nich staly „antropologické
muzeálie“, přesně, jak to popisuje Foster. Rozdíl je však v tom, že
umělci svou „etnografickou autoritu“ permanentně zpochybňovali. Jak to
velmi dobře vystihly v katalogovém textu k brněnské výstavě polské kurátorky
projektu Transkultura, během svých cest byli Grosseová a Alvaer těmi
Druhými, kteří nepřistupovali k místním obyvatelům z pozice institucionálně
zajištěné autority, ale vystupovali prostě jako cestující cizinci.
Fosterův text nelze použít k nějaké jednoduché kritice projektu Figura
a pozadí, můžeme v něm ale nalézt řadu míst, jež otevírají cestu k jeho hlubšímu
pochopení. Ve vztahu k Figuře a pozadí vyvstává jako jedno z důležitých
témat otázka míry, respektive charakteru angažovanosti dvojice jeho autorů
(viděli jsme, že umělecká angažovanost je spojena jak s benjaminovským
paradigmatem „autora jako producenta“, tak s jeho postmoderní variantou
„umělce jako etnografa“). Domnívám se, že se v projektu Figura a pozadí
Jespera Alvaera a Isabely Grosseové nejedná o sociální nebo politickou
uměleckou angažovanost, určitě ne ve smyslu původního benjaminovského
paradigmatu představujícího umělce „sledujícího tendenci“ (stavějícího se
na stranu proletariátu). Nejde však ani o angažovanost, s jakou se setkáváme
například v kontextu komunitního umění zahrnutého pod hlavičku NGPA,
jež odpovídá pozdně moderní, politicky korektní variaci na benjaminovské
paradigma, soustředěné kolem tématu politiky identity. Spíše se jedná o permanentní
revizi těchto paradigmat, která se, jak ukazují mj. zde citované
texty Hala Fostera a Miwon Kwon, stala důležitými stavebními kameny současného
umění. V prvních fázích projektu stálo ve středu pozornosti právě
téma „etnického a/nebo kulturního Druhého“, uchopené místně specificky
v návaznosti na výstavní instituce (muzeum umění, galerie současného umění).
Do realizace svého projektu zapojili umělci v těchto fázích desítky osob,
jejichž účast byla nezbytná k tomu, aby projekt získal zamýšlený tvar. Participace
obyvatel regionů, kterými Alvaer a Grosseová cestovali, byla nezbytná
pro plastické a autentické vykreslení „těch Druhých“ – vyvrcholením
této fáze byla téměř dvouměsíční cesta třech Afričanů do České republiky.
Postupně se ale do popředí dostalo téma ekonomie. Jednak „ekonomie vztahů“
– otázka toho, kdo dává, kdo je obdarovávaný, kdo něco získává a kdo
ztrácí. Specifičtěji pak otázky související s jemnými vztahy mezi finančním
a symbolickým kapitálem, které hrají v participativních projektech zásadní,
ale jen výjimečně artikulovanou roli. I když se diskurs o participativním umění
nese z velké části v duchu zdůrazňování jeho emancipačního potenciálu
nebo jeho směřování k „posíleným“ (empowered) subjektům, nelze přehlížet
fakt, že takový efekt má u většiny participativních projektů pouze časově omezenou účinnost. To, co může zůstat, je symbolická hodnota – poselství,
které takový projekt může předat. Takovou hodnotu ale může umělecké dílo
získat pouze skrze mechanismy světa umění. A když přijde na svět umění,
ten kdo z projektu – je‑li
úspěšný – vytěží nejvíc, je samozřejmě umělec.
Symbolický kapitál, který získává, mu otevírá cestu k dalším kurátorským
výzvám, k dalším projektům, k dalším spolupracím. Z průběhu dlouhodobého
projektu Figura a pozadí vyplývá, že si Alvaer s Grosseovou byli čím
dál více vědomi problematického efektu tohoto mechanismu. Z toho, co za
jiných okolností tvoří „pozadí“ (více či méně uvědomovaný předpoklad participativního
umění), se v poslední fázi projektu stala „figura“. Komplexní
vztah mezi umělci a lidmi, bez jejichž aktivní spoluúčasti by umělecký
projekt nemohl nabýt plné formy, se sám stal tématem finální fáze projektu
(prezentované na Manifesta 8).
Transkultura: Akt 1 / projekt Jespera Alvaera a Isabely Grosseové
Tomáš Vaněk
Umělec 1/2007 / cz en de
Brněnská výstava/projekt Transkultura: Akt 1 Jespera Alvaeara a Isabely Grossevé je součástí polského konceptu – cyklu se stejným názvem „Transkultura“, pořádaného galerií Bunkier Sztuki (Umělecký bunkr) v Krakově (www.bunkier.com.pl). Jedná se o šest připravovaných výstav vyzvaných umělců, kteří mají co říci z pozice osobní zkušenosti k tématu emigrace. Dalšími zainteresovanými umělci jsou Pavel Braila, Olaf Breuning, Adrian Paci, Shahram Entekhabi a Loulou Cherinet. Výstavy budou probíhat od konce roku 2006 až do posledních měsíců roku 2007. Navazovat na ně budou doprovodné akce umožňující zapojení místních obyvatel, workshopy, panelové diskuse s odborníky z oblasti kulturní antropologie, sociologie a europeistiky. Projekt bude koncem r. 2007 završen mezinárodní konferencí spoluorganizovanou Faculty of European Culture of the Jagiellonian University v Krakově. Koncept Transkultura je zaštítěn jmény prof. Zygmunta Baumana, prof. Władysława Bartoszewskiho a Ryszarda Kapuścińskiho a klade důraz na místo, z kterého vzniká, tedy Polsko. Jeho snahou je zmapovat souvislosti ve vnímání významu pojmu Transkultura, jejím transformacím v zemích na východě a západě Evropy.
Cesta po obvodu.
Jesper Alvaer a Isabela Grosseová odjeli v první polovině roku 2006 do nejsevernější části Afriky. Procestovali Maroko, Alžírsko, Tunisko, Libyi a Egypt. Tato cesta souvisí s jejich dlouhodobějším záměrem navštívit všechny země sousedící s aktuálně se politicko a geoagraficky definující Evropou. Přesněji, se státy tvořící její tolik diskutované okraje.
Odjeli tam jako tuláci, které sice Zygmund Bauman ve své knize Globalizace
(1) Důsledky pro člověka, definuje jako alter ega turistů a kde říká, že turista i tulák jsou konzumenti a pozdně moderní či postmoderní konzumenti jsou hledači prožitků a sběrači zkušeností; jejich vztah ke světu je v prvé řadě estetický: svět vítají jako potravu pro senzitivitu – matrici možných zážitků… . Dále tuláky i turisty přirovnává v jejich vychutnávání světa k návštěvníkům muzea, kteří s vytříbeným vkusem stejně vychutnávají důvěrný styk s uměleckým dílem. Tato zobecňující Baumanova definice obsahuje jistý kritický podtext, vábící k horlivému přitakání, ale jen do okamžiku než si uvědomíme, že jsme v ní také obsaženi. Ať chceme či ne.
Kraje a okraje.
Jesper Alvaer a Isabela Grosseová procestovali vybrané africké kraje. Přesněji okraje severní Afriky nalepené na okraje jihozápadní Evropy. Co se týče finančního pokrytí cesty i záměru, se kterým tam odjeli, přimlouval bych se je nazvat tuláky. Vystihuje to způsob jejich pohybu po těchto končinách i samotný princip bloudění a nalézání, charakteristický pro koncept jejich uměleckého projektu, jenž byl definován postupně v závislosti na tom s kým se setkali a s čím se potkali. Dostupné rady a informace pro turisty cestující do zmíněných zemí jsou vždy nastaveny proti tulákovi.
- Vzhledem 2 k současné bezpečnostní situaci nelze v žádném případě doporučit individuální turistiku do severní části Alžírska.
- Zvýšenou pozornost se doporučuje zachovávat při cestování po Rifu. Individuální cestování po Maroku autostopem se nedoporučuje.
- Tunisko - v průběhu roku 2003 zahájila činnost mravnostní policie, která namátkově legitimuje smíšenou společnost mladých lidí, nevyjímaje páry, u nichž prověřuje, zda jsou manžely a zda jejich chování odpovídá pravidlům muslimské společnosti. Stejným způsobem jsou prověřováni místní obyvatelé ve společnosti cizinců, a to zejména v nočních hodinách v okolí zábavních podniků.
- Do Libye v současné době v zásadě není možné přicestovat za účelem zcela individuální turistiky. Zájemci o turistickou cestu do této země tak mohou volit ze dvou variant skupinové turistiky.
- Nadále je třeba upozornit na oblast středního Egypta, zejména governorátů Minia, Malawi, Sohag, Asijút, Kena, kde hrozí reálné nebezpečí teroristických akcí ze strany radikálních skupin.(2)
Sběr v pohybu.
Oba umělci se pohybovali po těchto končinách, potkávali lidi, pořizovali snímky a video záznamy. Nasbíraný materiál se však nestal tím hlavním pro jejich projekt, jak by se mohlo očekávat. Důležitější se stalo seznamování s konkrétními lidmi, ať už náhodně či zprostředkovaně přes různá doporučení. Hledání něčeho co by posunulo tyto formální situace do konkrétně definovatelného vztahu. Chtěli se napojit na lokální kontext, snažili se chovat a jednat lokálně. Nabízeli službu, výměnu, obchod a spolupráci.
Situacionisté
(3) si tuto strategii představovali už když poprvé použili (tolik zneužívaný) slogan “Mysli globálně, jednej lokálně”. Naše opravdové zájmy zahrnují i globální reality, takové jako je “životní prostředí”, ale efektivní moc nemůže být nikdy globální, aniž by byla represivní. Řešení odshora – dolů jen reprodukují stávající hierarchii a odcizení. Jen lokální akce v podmínkách “empirické svobody” může způsobit změnu na úrovni “prožívaného života” bez impozantních kategorií nadvlády.
V pohybu po těchto krajích tak získali - odkoupili od egyptských řemeslníků postávajících a nabízející své služby kolemjedoucím v Libyiské Benghazi podél cesty, jakési na koleně zhotovené cechovní znamení znázorňující druh práce, kterou se živí. Svázané kladiva a majzlíky – demoliční práce, zaschlý váleček od barvy na tyči postavený do plechovky – malířské práce atp.
Další konkrétní akcí-službou bylo pozvání a zařízení cesty-návštěvy jednoho Maročana, Alžířana, Tunisana, Libyjce a Egypťana do Brna se všemi formalitami-obtížemi, jenž je nutno obstarat.
Gorila na cestách.
Jak bylo naznačeno, idea celého projektu Jespera Alvaera a Isabely Grosseové se definovala v pohybu. 6. dubna 2006 navštívili zoologickou zahradu Ben-Aknoun v Alžíru. Potkali muže převlečeného za gorilu, která se nechala fotit s turisty. Fotografie z Polaroidu se pak dala zakoupit jako suvenýr. Když se vrátili zpět do České Republiky, napadlo je pozvat právě tohoto člověka do Brna. Měli jen jeho fotku v kostýmu gorily aniž by viděli jeho tvář. Neměli však žádný kontakt a tak začalo zpětné dohledávání možnosti, jak mu předat pozvání s nabídkou finančního pokrytí celé cesty. Nakonec se muže zkontaktovat podařilo přes veterináře pracujícího ve zmíněné zoologické zahradě. Muž pozvání přijal a s gorilím převlekem přijel do Brna.
Pozvání, víza, letenky a ubytování.
Projekt Transkultura: Akt 1 byl však důsledně zrealizován až v Brně. Rozdělil se do dvou částí: výstavy připravené pro Pražákův palác – Atrium Moravské galerie v Brně a samotné navštěvy pozvaných lidí z již zmíněných zemí. Důležitou úlohu v celém projektu sehrála instituce Moravské galerie, která převzala spoluzodpovědnost vydáním oficiálního pozvání pro vybrané hosty. Co znamená takovéto gesto nám dojde, uvědomíme-li si jak je na země severní Afriky pohlíženo v souvislosti s muslimským světem a jeho pozicí v globálním boji “západních demokracií” s terorismem. Součástí projektu byli také dobrovolníci ochotní postarat se o pozvané hosty po jejich příjezdu do Brna. Nabídnout jim ubytování, stravování kontakty s lidmi, tak aby měli možnost začlenit se na čas do normálního života daného místa. Do projektu se zapojily některé organizace formou sponzorství. Brněnský hotel Avion poskytl ubytování po celou dobu trvání pro dva pozvané hosty. Další výdaje byly hrazené ze získaných grantů a nemalou částkou přispěli samotní umělci ze své kapsy.
Expozice jako doplňující produkt.
Samotná výstava v Pražákově paláci Atriu Moravské galerie, byla koncipována jako muzeální expozice. Byly zde vystaveny artefakty vypůjčené z institucionálních a soukromých sbírek České republiky, související se zeměmi, které Jesper Alvaer a Isabela Grosseová navštívili v severní Africe a které mají osobní, historické či politické pozadí jejich archivace v těchto sbírkách. Instalaci doplňovaly cechovní znamení – artefakty od výše zmíněných egyptských dělníků. Samotná výstava měla vlastnost spíše vedlejšího produktu, doplňující informace k druhé, mnohem důležitější části celého projektu.
Host jako umělecká forma.
Alžířan, Tunisan, Egypťan, Libyec a Maročanka v Brně. To, že se nakonec Jesperu Alvaerovi a Isabele Grosseové podařilo dotáhnout a uskutečnit pozvání několika z těchto lidí (v Libyi nikdo nakonec neakceptoval jejich pozvání a zároveň bylo nemožné se lidem, které tam poznali dovolat, v Egyptě pozvaní uředníků celního úřadu český konzul po nekolika vysvětlujících dopisech a telefonátech i přes ministerstvo kultury a zahraničních věcí ČR, odmítl vízum vydat)
učinilo z celého projektu unikátní počin. Je sice těžko prezentovatelný výstavním způsobem, ale to je právě to co je na něm nejpřitažlivější. Odkazuje tak k otevřeným zónám definujících vztah mezi současným uměním a současným životem. Lokální samply sbírané z globální kompozice, jejich řazení, vkládání a přesunování do jiné skladby umožňuje nečekaná prolnutí, zviditelnění a pojmenování prázdných míst – mezer. Jinak řečeno hosta můžeme nahlížet jako specifický vzorek – sampl, kterého pozveme, začleníme do stávajících pravidel. Celá kompozice se tímto náhle mění, stanovuje nové mezery a na čas zviditelňuje prázdná místa.
Prázdné prostory
(4) jsou především a hlavně prázdny významu. Nejsou beze smyslu proto, že jsou prázdné: jako prázdné (přesněji neviditelné) se nám jeví proto, že nenesou žádný význam a ani nevěříme, že by nějaký význam byly schopny nést. V takových místech rezistentních vůči smyslu nikdy nevyvstává problém dohadů mezi odlištnostmi: není se tu s kým dohadovat. Způsob, jakým se prázdné prostory staví k odlištnostem, je radikální do té míry, že s nimi žádné jiné typy míst, projektovaných k odpuzování nebo útlumu působnosti cizinců, nemohou soupeřit.
(...)
Akt 2, Akt 3, ...
Jak již bylo řečeno: projekt Transkultura: Akt 1 je prvním dějstvím v jejich plánovaném putování po obvodu vymezující se Evropské Unie. Jesper Alvaer a Isabela Grosseová se chystají navštívit a zpracovat úsek cesty spojený se zeměmi středního východu, Turecka, Albánie, Chorvatska, Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Srbska, a Rumunska.
Popřejme jim „Šťastnou cestu“ ! Těšme se na jejich návrat.
1 Vyšlo česky, Mladá fronta, 2000, str. 112
2 http://atlas.zajezdy.cz
3 Hakim Bey, Dočsná autonomní zóna, str. 063, česky vydal Tranzit, 2004
4 Zygmunt Baumann, Prázdné prostory, ukázka z eseje, Labyrint č. 11-12, str.17, 2002